Épiros (řecky Ήπειρος) je region na severozápadě pevninského Řecka, známý svou dramatickou horskou krajinou, hlubokými lesy, říčními údolími, jedinečnými ekosystémy a velmi bohatou historií. Na západě ho omývá Jónské moře, zatímco na východě ho od zbytku Řecka odděluje pohoří Pindos, které tvoří jak geografickou, tak kulturní hranici. Díky své poloze a přírodnímu charakteru je Épiros jedním z nejméně urbanizovaných a zároveň nejzachovalejších regionů v celém Řecku. Celkově zde žije jen něco přes 300 tisíc obyvatel, rozptýlených převážně v menších městech a vesnicích.
Geografie a příroda
Krajina Épiru je divoká, hornatá a velice různorodá. Velkou část tvoří hory s vrcholy přesahujícími 2000 metrů nad mořem, z nichž nejznámější jsou Smolikas, Tymfi, Lákmos a Tzoumerka. Pohoří Pindos je nejen geografickou páteří regionu, ale i klíčovým ekosystémem, kde se nacházejí husté lesy, vzácná fauna a flóra a chráněné oblasti. V oblasti žijí například medvědi hnědí, vlci, divoké kočky, kamzíci, ale také orli skalní, sovy a mnoho dalších vzácných druhů ptáků. Za přírodní perlu je považován národní park Vikos–Aoos, který se nachází v centrální části Epiru. Dominantou parku je kaňon Vikos, který je podle Guinnessovy knihy rekordů jedním z nejhlubších kaňonů na světě ve vztahu k šířce. Kaňon má téměř 1 km hloubku, přičemž na šířku v některých místech měří jen 100–400 metrů. Tento geologický útvar je výsledkem miliony let trvající eroze a nabízí dechberoucí výhledy, vzácnou vegetaci (včetně léčivých rostlin sbíraných již od starověku) a četné turistické trasy. Na jihu oblasti se rozkládá Amvrakijský záliv – rozsáhlý mokřadní ekosystém tvořený lagunami, sladkovodními jezery, rákosinami a ústími řek. Tato oblast je chráněnou zónou Natura 2000 a patří k nejvýznamnějším ptačím lokalitám v celém Řecku. Mimo jiné zde žijí delfíni, želvy karety, plameňáci a pelikáni dalmatští.
Historie
Épiros má mimořádně bohatou a pestrou historii. Ve starověku byl domovem molosské dynastie, z níž pocházela například Olympias, matka Alexandra Velikého. Během antiky bylo území osídleno několika kmeny, které tvořily konfederace, ale nebyly až do 3. století př. n. l. sjednoceny pod jednou autoritou. Kromě vojenské síly vynikal Épiros i duchovní důležitostí – nacházelo se zde druhé nejvýznamnější věštecké centrum antického Řecka: Dodona, zasvěcená nejvyššímu bohu Diovi. Věštba v Dodoně byla poskytována skrze šumění posvátného dubu a interpretována kněžími. Po pádu antického světa byl Épiros začleněn do Byzantské říše, kde si udržoval důležité postavení díky své strategické poloze mezi západními a východními částmi říše. Ve 13. století se zde vytvořil tzv. Épirský despotát, který po dobytí Konstantinopole křižáky fungoval jako jeden z center řeckého odporu vůči latinské nadvládě. V pozdějších stoletích region přešel pod vládu Osmanské říše, která zde zanechala významný kulturní a architektonický otisk – zejména v hlavním městě Ioannina, kde dodnes najdeme mešity, minarety, paláce a osmanské hrobky. Ioannina byla zároveň sídlem mocného osmanského vládce Aliho Paši z Tepeleny, jehož životní příběh dodnes ovlivňuje místní identitu. Po balkánských válkách v roce 1913 se Épiros připojil k modernímu Řecku. Jeho severní část, která je dnes součástí Albánie (tzv. Severní Épiros), zůstává i nadále citlivým historickým tématem.
Kultura a lidová tradice
Épiros je velmi bohatý na lidové tradice, zejména v oblasti hudby a tance. Nejznámější je polyfonní zpěv – tradiční vícehlasý zpěv typický pro horské vesnice, který se dodnes provozuje při svatbách, pohřbech i slavnostech. Tento styl, často zpívaný a capella, je výjimečný nejen hudebně, ale i kulturně, a byl zapsán na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Vesnická architektura je dalším výrazným prvkem místní kultury. Zagorochoria – soubor horských vesnic v oblasti Zagori – jsou ukázkou harmonického soužití lidí s drsným prostředím: kamenné domy, břidlicové střechy, dlážděné uličky a slavné kamenné mosty (např. most Plakidas) vytvářejí jedinečnou atmosféru. Řemesla jako kamenictví, tkalcovství a řezbářství jsou zde stále živá.
Gastronomie
Kuchyně Epiru je založená na jednoduchosti, sezónnosti a využití místních surovin. Horské oblasti nabízejí vynikající sýry (feta, metsovone, graviera), med z květů a bylin, luštěniny (zejména čočka a fazole), bylinky (oregano, tymián, šalvěj), divoké houby a jehněčí maso. Mezi tradiční jídla patří:
- Pita – tradiční slané koláče plněné sýrem, špenátem, houbami nebo masem
- Kontosouvli – pomalu grilované špízy z masa
- Grilované ryby a kalamáry – hlavně v pobřežních oblastech kolem Prevezy
- Tsipouro a ouzo – místní destiláty podávané s meze (předkrmy)
- Jogurt a med – častá snídaně
Turismus dnes
Épiros není typickou masovou turistickou destinací, ale právě v tom spočívá jeho kouzlo. Stále více cestovatelů objevuje krásy této oblasti – ať už je to historická Janina, pláže v okolí Pargy a Prevezy, vodopády v Tzoumerce, nebo pěší turistika v národním parku Vikos–Aoos. Region nabízí ideální podmínky pro ekoturistiku, kulturní poznávání, adrenalinové sporty (rafting, canyoning), ale i odpočinek v tradičních vesnicích mimo hlavní proudy.
