Průzkum dlouhodobě probíhá v rámci činnosti Muzea Neochori a Environmental Interpretation and Interactive Digital Information Center NP Amvrakikos, Preveza, Greece.

• Stratos Floudas  (Environmental Interpretation and Interactive Digital Information Center NP Amvrakikos, Preveza, Greece)
• Jakub Kubačka & Milan Kubačka & Jiří Procházka  &  Lubomír Honč & Radim Sokol & Zdeněk Černý & Zdeněk Malinka (Natura Opava – Czech Republic, z.s. Edvarda Beneše 30, 747 05 Opava, Czech Republic)
• Studenti odborné praxe projektu Agro-Bio practice: Matěj Vitásek, Tomáš Bartonec, Samulel Vícha, Vít Dvořáček, Barbora Jurošová, Adam Byrtus, Sára Stuparková, Hana Holubcová, Alena Gebauerová, Mariana Herrmann, Aneta Jakubová, Lukáš Lazecký, Karel Onderka, Hynek Adamec, Alexandra Vránová, Natálie Pavelková, Julie Nábělková, Natálie Novosadová, Beata Kretková, Iveta Černíková, Tea Ficková, Petr Bohačík, Dorota Hluchníková, Martna Fojtíková, Tereza Křenková, Nikol Sordylová, Klára Konečná, Marek Špaček (Masarykova střední škola zemědělská a přírodovědná, Opava, příspěvková organizace)

Ekologie motýlů

Motýli (Lepidoptera: Rhopalocera) představují ekologicky i evolučně významnou skupinu hmyzu, která je úzce vázána na strukturu vegetace a klimatické podmínky dané oblasti. Jejich životní cyklus je holometabolický a zahrnuje čtyři stadia – vajíčko, larvu (housenku), kuklu a dospělce (imago). Z hlediska ekologie je klíčová především larvální fáze, neboť housenky jsou často potravně specializované a vázané na konkrétní druhy či rody živných rostlin. Tato vazba určuje nejen prostorové rozšíření jednotlivých druhů, ale i jejich citlivost na změny prostředí, například zánik biotopů, intenzifikaci zemědělství nebo sukcesi krajiny. Dospělci naopak využívají širší spektrum zdrojů, především nektar květů, případně minerální látky získávané z vlhkých substrátů (tzv. mud-puddling), fermentujících plodů či živočišných exkrementů. Motýli jsou významnými bioindikátory kvality prostředí, neboť reagují na změny vegetace, mikroklimatu i hospodaření v krajině. Druhové složení společenstev odráží kontinuitu biotopů, dostupnost živných rostlin i míru narušení stanoviště. V horských oblastech se setkáváme s druhy adaptovanými na chladnější podmínky a kratší vegetační sezónu, často s jednou generací ročně, zatímco ve středomořských oblastech mohou mít některé druhy několik generací a dlouhou letovou periodu. Významná je také prostorová heterogenita prostředí – mozaika otevřených ploch, křovin, lesních okrajů a vodních prvků podporuje vyšší druhovou diverzitu než homogenní krajina. Z hlediska chování jsou motýli aktivní především za slunečného počasí, kdy regulují svou tělesnou teplotu pomocí baskingu. Mnohé druhy vykazují teritoriální chování nebo pravidelné letové trasy (patrolování), zatímco jiné vyhledávají specifická místa pro příjem minerálů či kladení vajíček. Fenologie jednotlivých druhů je úzce spjata s klimatem a nadmořskou výškou, přičemž v teplejších oblastech dochází k dřívějšímu nástupu sezóny a většímu počtu generací. Studium motýlů tak poskytuje cenné informace o fungování ekosystémů, biogeografii i dopadech klimatických změn, a proto patří mezi nejlépe prozkoumané a zároveň nejvíce využívané skupiny bezobratlých v ekologickém výzkumu i ochraně přírody.

Metodika mapování – evidence

Mapování výskytu motýlů v oblasti Epiru v Řecku probíhá formou opakovaného terénního pozorování vybraných lokalit v průběhu let 1988-2025. Zaměřujeme se na různé typy biotopů, které jsou pro tuto oblast typické, zejména pobřežní křoviny (maquis), suché kamenité svahy, říční údolí a extenzivní louky. Jednotlivé lokality navštěvujeme opakovaně v různých dnech i částech dne, abychom postupně zachytili co nejširší spektrum druhů a jejich aktivitu v čase. Při každém pozorování zaznamenáváme datum, přibližný čas a charakter počasí, které výrazně ovlivňuje aktivitu motýlů. Nejvíce jedinců je pozorováno za slunečného a teplého počasí, obvykle v dopoledních a poledních hodinách. Postupným sledováním se ukazuje, že jednotlivé druhy se objevují v různých obdobích, což odpovídá jejich letové periodě a počtu generací v podmínkách středomořského klimatu. Důležitou součástí pozorování je také sledování prostředí a přítomnosti živných (hostitelských) rostlin. Tato vazba mezi druhem a prostředím nám postupně umožňuje lépe pochopit rozšíření jednotlivých motýlů v rámci studované oblasti. Díky opakovanému a průběžnému pozorování v řádu let  získáváme postupně ucelenější přehled o druhovém složení i o tom, jak se výskyt motýlů mění v čase a mezi jednotlivými lokalitami. Mapování tak stále pokračuje a průběžně doplňuje nové poznatky o motýlí fauně Epiru, který se vyznačuje vysokou pestrostí biotopů a s tím související druhovou diverzitou. Pro přesnou determinaci se snažíme pořídit fotodokumentaci jednotlivých druhů, udělat odlov entomologickou síťkou, určit podle literatury Tshikolovets, V. (2011): Butterflies Butterflies of Europe and the Mediterranean Area. Tshikolovets Publications, Pardubice, ČR. ISBN: 9788090490000, 544 pp. Determinované jedince opět vypouštíme. Interpretací výsledků je soupis pozorovaných druhů od roku 1988 – 2025 s poznámkami k živným rostlinám, fenologii, letové periodě a lokalitách výskytu. Evidence si neklade za cíl kvantitativní hodnocení v průběhu času.

Charakteristika Epiru

Epirus představuje jeden z nejzachovalejších a biologicky nejcennějších regionů Řecka, nacházející se v severozápadní části země při hranici s Albánií. Území je charakteristické výrazně členitým reliéfem, kde dominují horské masivy pohoří Pindos, hluboká říční údolí a úzký pás pobřeží Jónského moře. Nadmořská výška zde kolísá od mořské hladiny až po více než 2 000 m n. m., což vytváří výrazný gradient klimatických a vegetačních podmínek. Klima je přechodné mezi středomořským a horským – pobřežní oblasti jsou teplé a vlhké, zatímco ve vyšších polohách panují chladnější podmínky s delší zimou a kratší vegetační sezónou. Z hlediska vegetace je Epirus velmi pestrý. V nížinách a na pobřeží převládají typické středomořské formace, zejména maquis a garigue, tvořené keři jako Pistacia, Quercus coccifera nebo Arbutus unedo. Ve středních polohách se nacházejí listnaté lesy s dominancí dubů a buků, zatímco ve vyšších nadmořských výškách přecházejí do jehličnatých porostů a následně do subalpínských a alpínských luk. Významnou roli hrají také říční ekosystémy, například podél řek Aoos, Acheron nebo Louros, kde se vyvinuly zachovalé lužní lesy s vrbami a topoly. Specifickým typem prostředí jsou mokřady Amvrakijského zálivu, které patří mezi nejdůležitější vodní biotopy v Řecku. Díky této heterogenitě patří Epirus mezi oblasti s vysokou biodiverzitou. Vyskytuje se zde velké množství rostlinných i živočišných druhů, včetně řady endemitů a reliktních populací. Region je významný nejen pro ptáky a savce, ale také pro bezobratlé, zejména hmyz, jehož diverzita je podmíněna kombinací středomořských a horských vlivů. Nízká intenzita hospodaření a relativně malý tlak urbanizace přispívají k zachování přírodních stanovišť, i když v některých oblastech dochází k postupné změně krajiny v důsledku opouštění tradičního pastevectví. Epirus je proto z biologického i ochranářského hlediska mimořádně cenným územím, které představuje přirozenou laboratoř pro studium ekologických procesů, biogeografie a vlivu klimatu na rozšíření druhů. Kombinace horských, pobřežních i mokřadních biotopů na relativně malé ploše umožňuje výskyt širokého spektra organismů a činí z této oblasti jednu z klíčových lokalit pro výzkum biodiverzity v jihovýchodní Evropě.

Hlavní biotopy výskytu motýlů v oblasti Epiru

• Pindos – Vikos–Aoos (Zagori)

Oblast Zagori a národní park Vikos–Aoos představují nejvýznamnější horský celek Epiru z hlediska diverzity denních motýlů. Reliéf je extrémně členitý – hluboké kaňony (Vikos), prudké vápencové svahy a rozsáhlé subalpínské a alpínské louky nad horní hranicí lesa. Nadmořská výška se pohybuje přibližně od 400 do 2 400 m n. m., což vytváří výrazný gradient biotopů a tím i druhové skladby. Dominantními stanovišti jsou květnaté horské louky s vysokým zastoupením Fabaceae, Lamiaceae a Asteraceae, dále skalní stepi a řídké borové a bukové lesy. Tyto podmínky jsou ideální pro řadu horských specialistů, především rody Erebia, Boloria a horské druhy modrásků rodu Polyommatus. Významná je přítomnost reliktních populací, včetně druhů vázaných na chladnější mikroklima, které zde přežívají díky severním expozicím a inverzím. Fenologicky je sezóna posunutá – ve vyšších polohách začíná až v červnu (VI) a vrcholí v červenci (VII), kdy dochází k maximální aktivitě většiny horských druhů. Nižší polohy (do cca 1 000 m) hostí i jarní aspekty (IV–V), například druhy rodu Anthocharis či časné modrásky. Z entomologického hlediska jde o klíčovou oblast pro studium ekologické diferenciace, výškové zonace a reliktních populací. Kombinace izolace, pestré geologie a nízké intenzity hospodaření umožňuje výskyt velmi bohatých a stabilních populací.

• Tzoumerka (Athamanika)

Pohoří Tzoumerka (Athamanika) tvoří jihovýchodní část Epiru a představuje méně prozkoumanou, ale mimořádně hodnotnou oblast pro studium motýlí fauny. Na rozdíl od Zagori má krajina měkčí modelaci, avšak stále zahrnuje výrazné výškové gradienty (cca 300–2 400 m n. m.) a široké spektrum biotopů. Charakteristická je mozaika horských luk, extenzivních pastvin, křovin a lesních porostů. Pastva (zejména ovcí a koz) zde historicky udržovala otevřenou krajinu, což je zásadní pro zachování diverzity motýlů. Díky tomu zde vznikají přechodová stanoviště s vysokou heterogenitou – ideální prostředí pro druhy s různými ekologickými nároky. Velmi dobře jsou zastoupeny rody Melitaea (hnědásci), které využívají široké spektrum živných rostlin (Plantago, Centaurea, Verbascum), dále modrásci vázaní na Fabaceae a také horské druhy okáčů (Satyrinae). Oblast je zajímavá i výskytem druhů na hranici areálu, což z ní činí vhodné místo pro studium biogeografických přechodů mezi středomořskou a kontinentální faunou. Fenologie je podobná jako v Zagori, avšak díky jižnější poloze začíná sezóna o něco dříve (V–VI). Vrchol diverzity nastává v červnu a červenci. Nižší polohy mohou hostit i druhou generaci některých druhů. Tzoumerka jsou ideální pro systematický průzkum – relativní nedotčenost a nízká návštěvnost zvyšují šanci na nález zajímavých nebo přehlížených populací.

• Amvrakijský záliv (Ambracian Gulf wetlands)

Amvrakijský záliv představuje rozsáhlý komplex mokřadních biotopů – laguny, deltové systémy, slaniska a rákosiny. Tato oblast je zásadní pro nížinné a vlhkomilné druhy motýlů, které se v horských částech Epiru nevyskytují. Vegetace je tvořena především rákosinami (Phragmites), slanomilnými společenstvy a vlhkými loukami s výskytem druhů rodu Rumex, Lythrum či různých trav. Tyto podmínky podporují výskyt druhů jako Lycaena dispar, dále různých Pieridae a migrujících druhů (např. Vanessa cardui, Danaus chrysippus). Významným aspektem je vysoká dynamika prostředí – kolísání hladiny vody, zasolování a sezónní změny vegetace. To vede k proměnlivé druhové skladbě v průběhu roku. Oblast je rovněž důležitá jako zastávka pro migrující druhy, zejména na jaře a na podzim. Fenologie je dlouhá – díky teplému klimatu lze motýly pozorovat již od února (II) až do listopadu (XI). Nejvyšší aktivita bývá na jaře (IV–VI) a na podzim (IX–X), kdy jsou podmínky optimální (nižší teploty, vyšší vlhkost). Z entomologického hlediska jde o klíčovou lokalitu pro studium migrací, vlivu hydrologických faktorů a adaptací na extrémní (slaniska) podmínky.

• Pobřeží Jónského moře (Preveza – Parga – Sivota)

Pobřežní pás Epiru podél Jónského moře je typickým středomořským prostředím s dominancí křovinných formací typu maquis a garigue. Vegetace je tvořena druhy jako Quercus coccifera, Pistacia lentiscus, Olea europaea a Arbutus unedo, což vytváří ideální podmínky pro teplomilné druhy motýlů. Krajina je silně fragmentovaná – střídají se skalnaté svahy, olivové háje, suché louky a pobřežní útesy. Tato heterogenita podporuje vysokou druhovou diverzitu, zejména druhů vázaných na suchá a teplá stanoviště. Typické jsou druhy jako Papilio alexanor, Charaxes jasius či Gonepteryx cleopatra. Důležitou roli hraje expozice svahů – jižní svahy hostí nejvíce xerotermních druhů, zatímco severní svahy mohou poskytovat útočiště druhům citlivějším na sucho. Významné jsou také přechodové zóny mezi lesem a otevřenou krajinou. Fenologicky jde o jednu z nejdelších sezón v regionu – motýli se zde vyskytují prakticky od února (II) do listopadu (XI). Mnoho druhů má více generací, což umožňuje sledovat populační dynamiku v průběhu roku. Tato oblast je ideální pro studium středomořských druhů, adaptací na sucho a vlivu tradičního hospodaření (olivové háje) na biodiverzitu.

• Údolí řek (Acheron, Louros, Kalamas)

Říční údolí Epiru představují klíčová refugia pro vlhkomilné a lesní druhy motýlů. Řeky jako Acheron, Louros a Kalamas vytvářejí hluboká údolí s bohatou ripariální vegetací, včetně platanů (Platanus), vrb (Salix), topolů (Populus) a olší (Alnus). Tyto biotopy jsou charakteristické vyšší vlhkostí, nižšími teplotami a stabilnějšími mikroklimatickými podmínkami než okolní krajina. To umožňuje výskyt druhů citlivých na sucho, například rody Apatura, Limenitis, Neptis a Libythea. Důležitá je také přítomnost světlých lesních okrajů a pasek, které poskytují nektarové zdroje a místa pro slunění. Kombinace stínu a otevřených ploch je klíčová pro mnoho druhů s komplexními ekologickými nároky. Fenologie je zde mírně posunutá oproti otevřené krajině – díky chladnějším podmínkám může být aktivita druhů delší do léta (VII–VIII). Některé druhy zde mohou přežívat i v obdobích sucha, kdy okolní biotopy nejsou vhodné. Z hlediska výzkumu jde o ideální lokality pro studium vlivu mikroklimatu, vodního režimu a lesní struktury na motýlí společenstva.

• Nížinné louky a zemědělská krajina

Nížinné oblasti Epiru, zejména v okolí Arty a Ioanniny, tvoří mozaiku zemědělské krajiny, luk, pastvin a remízků. Přestože jde o člověkem silně ovlivněné prostředí, při zachování extenzivního hospodaření mohou tyto biotopy hostit velmi bohatá společenstva motýlů. Klíčová je přítomnost květnatých luk s dostatkem živných rostlin – zejména Fabaceae, Asteraceae a Plantaginaceae. Tyto podmínky podporují široké spektrum druhů, včetně Pieridae, Lycaenidae a Hesperiidae. Významné jsou i okraje polí, příkopy a obhospodařované plochy. Velkou roli hraje způsob hospodaření – intenzifikace vede k úbytku druhů, zatímco tradiční pastva a mozaikovitá seč podporují diverzitu. Oblast je proto vhodná pro studium vlivu antropogenních faktorů na motýlí fauna. Fenologie je dlouhá (III–X), s maximem diverzity v jarních a časně letních měsících (IV–VI), kdy je dostatek květnatých rostlin. V létě může docházet k poklesu aktivity v důsledku sucha, následovanému podzimním oživením.

• Xerotermní stanoviště (lomy, skládky, suché svahy, antropogenní plochy)

Xerotermní stanoviště představují v oblasti Epiru velmi významný, avšak často opomíjený typ biotopu z hlediska výskytu denních motýlů. Jedná se o extrémně suchá a slunná místa s vysokou insolací, jako jsou opuštěné lomy, kamenité násypy, okraje cest, skládky, stavební plochy, erodované svahy nebo jinak narušené lokality s minimální vegetační pokrývkou. Tyto biotopy se vyznačují vysokými teplotami povrchu, nízkou vlhkostí a často chudými, skeletovitými půdami. Vegetace je zde řídká, tvořená především suchomilnými druhy, zejména z čeledí Apiaceae, Asteraceae a Fabaceae. Právě přítomnost miříkovitých rostlin (např. Ferula, Opopanax, Pimpinella) je klíčová pro některé specializované druhy, jako je Papilio alexanor. Dále se zde vyskytují různé druhy bodláků, chrp a nízkých keřů, které poskytují nektarové zdroje i mikrostanoviště pro vývoj larev. Z entomologického hlediska jsou tato stanoviště mimořádně cenná, protože hostí řadu xerotermních a pionýrských druhů, které nejsou schopny přežívat v zapojené vegetaci. Typické jsou zde druhy čeledí Lycaenidae, Pieridae a Hesperiidae, ale i některé Nymphalidae. Významná je také přítomnost druhů vázaných na disturbovaná stanoviště, která vznikají přirozeně (eroze) nebo antropogenně (těžba, výstavba). Důležitým faktorem je dynamika těchto biotopů. Bez pravidelného narušování dochází k postupné sukcesi a zarůstání, což vede k úbytku specializovaných druhů. Naopak čerstvě narušené plochy mohou dočasně hostit velmi bohatá společenstva motýlů. V Epiru se tato stanoviště často vyskytují v kombinaci s dalšími biotopy, například na okrajích maquis nebo v přechodových zónách mezi zemědělskou krajinou a přirozenou vegetací. Fenologicky jsou xerotermní lokality velmi produktivní, zejména na jaře a na podzim. Na jaře (IV–VI) zde dochází k rychlému rozvoji vegetace a vysoké aktivitě motýlů, zatímco v létě může být aktivita omezena extrémním suchem. Na podzim (IX–X) se aktivita opět zvyšuje díky mírnějším teplotám a obnově vegetace. Z praktického hlediska patří tato stanoviště mezi nejefektivnější lokality pro terénní průzkum, protože motýli jsou zde díky otevřenému prostředí dobře pozorovatelní a často se soustřeďují na omezených plochách. Navzdory svému nenápadnému charakteru tak představují klíčový prvek krajiny z hlediska diverzity motýlů v oblasti Epiru.

Hlavní zaznamenané druhy denních motýlů v oblasti Epiru mezi lety 1988 – 2025

U každého druhy je uvedena:

Thymelicus sylvestris = latinské jméno
*Výskyt ojedinělý (accidental / vagrant): zaznamenán jednorázově nebo velmi vzácně, často mimo hlavní areál výskytu. Např. zatoulaný jedinec.
**Vzácný (rare): vyskytuje se zřídka, obvykle v malém počtu lokalit nebo s nízkou početností. Možný pravidelný, ale řídký výskyt.
***Místy hojný (locally common): Běžný jen na některých místech, jinde chybí.
****Hojný až velmi hojný (common-dominant): Častý a běžný druh, pravidelně se vyskytuje ve většině vhodných lokalit.
Poaceae = živná rostlina housenek / rody případně druhy rostliny
VI-VIII = letová perioda (doba výskytu dospělců)
1-2G = počet generací dospělců za rok
Habitat = typická místa výskytu
Poznámka = poznámka k bionomii a výskytu.

HESPERIDAE

• Thymelicus sylvestris, Poaceae (Dactylis, Festuca, Poa), V–VIII, 1–2G
Habitat: mezofilní až sušší louky, okraje cest a zemědělská krajina od nížin do podhůří.

• Thymelicus acteon, Poaceae (Brachypodium, Festuca), V–VIII, 1–2G
Habitat: suché vápencové trávníky, kamenité svahy a pastviny s řídkou vegetací.

• Thymelicus lineola, Poaceae (Dactylis, Poa), V–VIII, 1–2G
Habitat: mezofilní louky, travnaté ruderální plochy a kulturní krajina.

• Hesperia comma, Festuca ovina, VI–IX, 1G
Habitat: suché, nízkostébelné trávníky na vápencovém či kyselém podloží.

• Ochlodes sylvanus, Poaceae (Dactylis, Poa), V–VIII, 1–2G
Habitat: vyšší travnaté porosty, okraje lesů, paseky a vlhčí louky od nížin do horských poloh.

• Muschampia proto, Phlomis, IV–VII, 1–2G
Habitat: suché kamenité svahy a křovinaté biotopy (phrygana) ve středomořské krajině.

• Muschampia tessellum, Marrubium, IV–VII, 1–2G
Habitat: suché stepní trávníky a křovinaté svahy na vápencích v teplých oblastech.

• Gegenes nostrodamus, Cynodon, IV–XI, 3–4G
Habitat: teplé suché trávníky, písčiny a ruderální plochy, často v nížinách a pobřeží.

• Gegenes pumilio, Cynodon, IV–XI, 3–4G
Habitat: otevřené suché travnaté plochy, písčité a antropogenní biotopy v teplých oblastech.

• Pelopidas thrax, Panicum, Setaria, IV–XI, 3–4G
Habitat: vlhčí travnaté biotopy, pole a okraje vodních toků v nížinách.

• Parnara guttata, Oryza, Poaceae, V–X, 2–3G
Habitat: vlhké travnaté plochy, rýžová pole a zemědělská krajina.

• Carcharodus alceae, Malva, III–X, 3G
Habitat: suché až mezofilní louky, ruderální plochy a okraje cest.

• Carcharodus flocciferus, Marrubium, IV–IX, 2–3G
Habitat: suché trávníky a křovinaté svahy na vápencích.

• Carcharodus orientalis, Marrubium, IV–IX, 2–3G
Habitat: suché, teplé trávníky a křovinaté biotopy středomořské oblasti.

• Spialia orbifer, Sanguisorba, IV–VII, 2G
Habitat: suché stepní trávníky a kamenité svahy s nízkou vegetací.

• Spialia sertorius, Sanguisorba minor, III–IX, 2–3G
Habitat: suché až mezofilní trávníky, pastviny a otevřená krajina.

• Spialia phlomidis, Phlomis, IV–VII, 2G
Habitat: suché kamenité svahy a křovinaté biotopy s řídkou vegetací.

• Pyrgus malvae, Potentilla, III–VII, 2G
Habitat: mezofilní louky, pastviny a lesní světliny.

• Pyrgus armoricanus, Potentilla, IV–VIII, 2–3G
Habitat: suché až mezofilní trávníky, často na vápencovém podloží.

• Pyrgus alveus, Helianthemum, Potentilla, V–VIII, 1–2G
Habitat: suché horské trávníky a alpínské louky.

• Pyrgus sidae, Potentilla, V–VIII, 1–2G
Habitat: suché stepní trávníky a otevřené svahy.

• Pyrgus serratulae, Potentilla, Dryas, VI–VIII, 1G
Habitat: horské a alpínské trávníky, chladnější stanoviště.

• Erynnis tages, Lotus corniculatus, III–IX, 2–3G
Habitat: suché trávníky, pastviny a slunné svahy.

• Erynnis marloyi, Fabaceae, IV–VII, 1–2G
Habitat: suché kamenité svahy a stepní biotopy v teplých oblastech.

PAPILIONIDAE

• Papilio machaon, Apiaceae (Daucus, Foeniculum), III–X, 2–3G
Habitat: otevřená krajina – louky, pole, ruderální plochy a říční nivy od nížin po hory.

• Papilio alexanor, Seseli, Trinia, IV–VII, 1–2G
Habitat: vápencové a skalnaté svahy, kamenité plošiny a skalní výchozy, místy travnaté svahy s řídkými keři.

• Iphiclides podalirius, Prunus, III–IX, 2–3G
Habitat: teplé svahy s křovinami, sady, lesní lemy a otevřená krajina.

• Zerynthia polyxena, Aristolochia, III–V, 1G
Habitat: vlhčí louky, říční nivy a křovinaté lemy s výskytem živné rostliny.

• Zerynthia cerisy, Aristolochia, III–V, 1G
Habitat: suché křovinaté svahy a středomořská otevřená krajina.

• Parnassius apollo, Sedum, VI–VIII, 1G
Habitat: skalnaté horské svahy a alpínské trávníky.

• Parnassius mnemosyne, Corydalis, IV–VII, 1G
Habitat: světlé lesy, lesní lemy a vlhčí horské louky.

PIERIDAE

• Aporia crataegi, Crataegus, Prunus, IV–VII, 1G
Habitat: křovinatá krajina, sady a lesní lemy.

• Pieris brassicae, Brassica, II–XI, 3–4G
Habitat: pole, zahrady, ruderální stanoviště.

• Pieris rapae, Brassicaceae, II–XI, 4–5G
Habitat: kulturní krajina a otevřená stanoviště.

• Pieris napi, Cardamine, III–IX, 2–3G
Habitat: vlhké louky a lesní okraje.

• Pieris ergane, Brassicaceae, II–X, 3–4G
Habitat: suché teplé svahy a otevřená krajina.

• Pieris krueperi, Brassicaceae, II–X, 3–4G
Habitat: suché vápencové svahy a skalnaté oblasti.

• Pieris balcanica, Brassicaceae, III–X, 3–4G
Habitat: otevřené trávníky a svahy.

• Pieris manni, Brassicaceae, III–XI, 3–4G
Habitat: suché a ruderální biotopy.

• Pontia edusa, Reseda, III–X, 3–4G
Habitat: suché trávníky, pole a ruderální stanoviště.

• Pontia daplidice, Reseda, Lepidium, III–XI, 3–5G
Habitat: narušené suché biotopy a pole.

• Anthocharis cardamines, Cardamine, III–V, 1G
Habitat: vlhké louky a lesní světliny.

• Anthocharis damone, Brassicaceae, III–V, 1G
Habitat: suché kamenité svahy.

• Anthocharis gruneri, Brassicaceae, III–V, 1G
Habitat: teplé otevřené svahy.

• Euchloe ausonia, Biscutella, II–V, 1–2G
Habitat: suché otevřené biotopy.

• Euchloe penia, Brassicaceae, II–V, 1G
Habitat: středomořské křoviny a svahy.

• Colias crocea, Medicago, II–XI, 4–5G
Habitat: suché trávníky a pole.

• Colias alfacariensis, Hippocrepis, IV–X, 3–4G
Habitat: vápencové trávníky.

• Colias aurorina, Astragalus, V–VIII, 1–2G
Habitat: suché horské svahy.

• Gonepteryx rhamni, Rhamnus, II–XI, 1G
Habitat: lesy a křoviny.

• Gonepteryx cleopatra, Rhamnus, II–XI, 1G
Habitat: teplé křovinaté oblasti.

• Leptidea sinapis, Lathyrus, III–IX, 2–3G
Habitat: louky a lesní lemy.

• Leptidea reali, Lathyrus, III–VIII, 2G
Habitat: mezofilní louky.

• Leptidea juvernica, Lathyrus, III–VIII, 2G
Habitat: podobná stanoviště jako předchozí.

• Leptidea duponcheli, Fabaceae, III–IX, 2–3G
Habitat: suché trávníky a otevřená krajina.

LYCAENIDAE

• Thecla betulae, Prunus spinosa, VI–IX, 1G
Habitat: křovinaté biotopy, lesní lemy, živé ploty a sady.

• Satyrium spini, Rhamnus, V–VIII, 1G
Habitat: suché křovinaté svahy, lesostepi a okraje lesů.

• Satyrium ilicis, Quercus, V–VIII, 1G
Habitat: teplé dubové lesy a jejich okraje.

• Satyrium acaciae, Prunus, V–VIII, 1G
Habitat: křovinaté stráně a lesní lemy.

• Satyrium w-album, Ulmus, V–VIII, 1G
Habitat: listnaté lesy, parky a aleje s jilmy.

• Callophrys rubi, Vaccinium, Genista, III–VI, 1–2G
Habitat: vřesoviště, lesní lemy a křovinaté biotopy.

• Lycaena phlaeas, Rumex, II–XI, 3–4G
Habitat: široké spektrum travnatých stanovišť od suchých po vlhké.

• Lycaena dispar, Rumex hydrolapathum, IV–IX, 2–3G
Habitat: mokřady, říční nivy a vlhké louky.

• Lycaena virgaureae, Rumex, VI–VIII, 1G
Habitat: horské louky a paseky.

• Lycaena alciphron, Rumex, VI–VIII, 1G
Habitat: vlhčí louky a horské oblasti.

• Lycaena thersamon, Rumex, IV–X, 3–4G
Habitat: suché trávníky a otevřená krajina.

• Lycaena ottomanus, Rumex, V–VIII, 1–2G
Habitat: horské a podhorské louky.

• Lampides boeticus, Fabaceae, II–XI, 4–5G
Habitat: teplé otevřené biotopy, pole a ruderální plochy.

• Leptotes pirithous, Fabaceae, II–XI, 4–5G
Habitat: suché trávníky, křoviny a zahrady.

• Cacyreus marshalli, Pelargonium, II–XI, 4–5G
Habitat: zahrady a městské prostředí.

• Celastrina argiolus, Hedera, Cornus, II–X, 3G
Habitat: lesy, parky, zahrady a křoviny.

• Glaucopsyche alexis, Fabaceae, IV–VII, 1–2G
Habitat: suché trávníky a otevřené svahy.

• Scolitantides orion, Sedum, IV–VII, 2G
Habitat: skalnaté svahy a kamenité biotopy.

• Tarucus balkanicus, Fabaceae, IV–X, 3–4G
Habitat: suché teplé oblasti, křoviny a otevřená krajina.

• Cupido minimus, Anthyllis vulneraria, IV–VII, 1–2G
Habitat: suché vápencové trávníky.

• Cupido argiades, Trifolium, IV–X, 3–4G
Habitat: vlhčí louky a otevřená krajina.

• Everes alcetas, Vicia, IV–X, 3–4G
Habitat: louky, pastviny a okraje cest.

• Phengaris arion, Thymus, VI–VIII, 1G
Habitat: suché trávníky s krátkým drnem a výskytem mravenců rodu Myrmica.

• Phengaris alcon, Gentiana, VI–VIII, 1G
Habitat: vlhké louky a rašeliniště s výskytem hostitelských rostlin a mravenců.

• Plebejus argus, Calluna, Genista, V–VIII, 1–2G
Habitat: vřesoviště, suché trávníky a křoviny.

• Plebejus idas, Vaccinium, VI–VIII, 1G
Habitat: horské louky a lesní lemy.

• Aricia agestis, Geranium, III–X, 3–4G
Habitat: suché až mezofilní trávníky a otevřená krajina.

• Aricia artaxerxes, Helianthemum, VI–VIII, 1G
Habitat: horské suché trávníky.

• Eumedonia eumedon, Geranium, VI–VIII, 1G
Habitat: vlhčí louky a lesní lemy.

• Cyaniris semiargus, Trifolium, IV–VII, 1–2G
Habitat: květnaté louky a pastviny.

• Polyommatus icarus, Trifolium, II–XI, 4–5G
Habitat: široké spektrum travnatých stanovišť.

• Polyommatus thersites, Onobrychis, IV–VIII, 2–3G
Habitat: suché trávníky na vápencích.

• Polyommatus bellargus, Hippocrepis, IV–X, 3–4G
Habitat: suché vápencové trávníky.

• Polyommatus coridon, Hippocrepis, VI–IX, 1–2G
Habitat: suché trávníky s krátkým drnem.

• Polyommatus amandus, Vicia, IV–VII, 1–2G
Habitat: vlhčí louky a lesní lemy.

• Polyommatus admetus, Onobrychis, V–VIII, 1–2G
Habitat: suché trávníky a svahy.

• Polyommatus ripartii, Onobrychis, V–VIII, 1–2G
Habitat: stepní trávníky a otevřené svahy.

• Polyommatus daphnis, Onobrychis, IV–VIII, 2–3G
Habitat: suché trávníky a lesostepi.

• Polyommatus aroaniensis, Onobrychis, VI–VIII, 1G
Habitat: horské vápencové svahy.

RIODINIDAE

• Hamearis lucina, Primula, III–V, 1G
Habitat: vlhčí louky, lesní lemy a křovinaté biotopy.

NYMPHALIDAE

• Libythea celtis, Celtis, II–XI, 2–3G
Habitat: teplé křovinaté oblasti, lesní lemy a zahrady, nivy řek a potoků.

• Danaus chrysippus, Asclepias, II–XI, 4–5G
Habitat: suché otevřené biotopy, pobřežní oblasti a ruderální stanoviště.

• Charaxes jasius, Arbutus unedo, V–XI, 2–3G
Habitat: středomořské křoviny a lesy s výskytem planiky.

• Nymphalis polychloros, Ulmus, II–IX, 1G
Habitat: listnaté lesy, aleje a parky.

• Vanessa atalanta, Urtica, II–XI, 3–4G
Habitat: velmi široké spektrum stanovišť od lesů po města.

• Vanessa cardui, Cirsium, II–XI, 4–5G
Habitat: otevřená krajina, pole a ruderální plochy.

• Aglais io, Urtica, II–XI, 2–3G
Habitat: louky, zahrady a lesní okraje.

• Aglais urticae, Urtica, II–XI, 2–3G
Habitat: podobná stanoviště jako předchozí druh.

• Polygonia c-album, Urtica, Humulus, II–XI, 2–3G
Habitat: lesy, zahrady a křoviny.

• Nymphalis antiopa, Salix, II–IX, 1G
Habitat: vlhké lesy a okolí vod.

• Araschnia levana, Urtica, III–IX, 2–3G
Habitat: vlhké lesy a jejich okraje.

• Argynnis paphia, Viola, V–VIII, 1G
Habitat: světlé listnaté lesy a jejich okraje.

• Argynnis pandora, Viola, V–IX, 1–2G
Habitat: teplé lesy a křovinaté svahy.

• Fabriciana adippe, Viola, VI–VIII, 1G
Habitat: lesní lemy a květnaté louky.

• Fabriciana niobe, Viola, VI–VIII, 1G
Habitat: suché trávníky a lesní okraje.

• Speyeria aglaja, Viola, VI–VIII, 1G
Habitat: květnaté louky a horské trávníky.

• Issoria lathonia, Viola, III–XI, 3–4G
Habitat: suché otevřené plochy a ruderální stanoviště.

• Brenthis daphne, Rubus, V–VIII, 1G
Habitat: lesní lemy a křovinaté biotopy.

• Brenthis hecate, Filipendula, V–VIII, 1G
Habitat: vlhčí louky a okraje lesů.

• Boloria euphrosyne, Viola, IV–VII, 1G
Habitat: lesní světliny a paseky.

• Boloria selene, Viola, IV–VIII, 1–2G
Habitat: vlhké louky a rašeliniště.

• Melitaea athalia, Plantago, IV–VIII, 1–2G
Habitat: louky, paseky a lesní lemy.

• Melitaea cinxia, Plantago, IV–VII, 1–2G
Habitat: suché trávníky a otevřená krajina.

• Melitaea phoebe, Centaurea, IV–IX, 2–3G
Habitat: suché trávníky a křovinaté svahy.

• Melitaea ornata, Centaurea, IV–IX, 2–3G
Habitat: suché otevřené biotopy.

• Melitaea dydima, Plantago, IV–IX, 2–3G
Habitat: suché trávníky a kamenité svahy.

• Melitaea trivia, Verbascum, IV–VII, 1–2G
Habitat: suché kamenité svahy a otevřená krajina.

• Limenitis reducta, Lonicera, IV–IX, 2G
Habitat: lesní lemy a světlé lesy.

• Neptis sappho, Lonicera, IV–IX, 2G
Habitat: lesy a jejich okraje.

• Apatura iris, Salix, V–VIII, 1–2G
Habitat: vlhké listnaté lesy.

• Apatura ilia, Populus, V–VIII, 1–2G
Habitat: lužní lesy a nivy.

• Apatura metis, Salix, V–VIII, 1–2G
Habitat: lužní lesy a mokřady.

• Erebia ottomana, Poaceae, VI–VIII, 1G
Habitat: horské trávníky.

• Erebia medusa, Poaceae, V–VII, 1G
Habitat: horské a podhorské louky.

• Erebia ligea, Poaceae, VI–VIII, 1G
Habitat: horské lesy a louky.

• Erebia cassioides, Poaceae, VII–VIII, 1G
Habitat: alpínské trávníky.

• Melanargia galathea, Poaceae, V–VIII, 1G
Habitat: květnaté louky.

• Melanargia larissa, Poaceae, V–VIII, 1G
Habitat: suché trávníky.

• Melanargia russiae, Poaceae, V–VIII, 1G
Habitat: stepní trávníky.

• Hipparchia semele, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: suché písčité a skalnaté biotopy.

• Hipparchia fagi, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: lesní okraje a suché svahy.

• Hipparchia senthes, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: suché kamenité svahy.

• Hipparchia volgensis, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: stepní biotopy.

• Hipparchia syriaca, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: suché středomořské svahy.

• Hipparchia fatua, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: kamenité a suché oblasti.

• Hipparchia statilinus, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: suché písčité trávníky.

• Hyponephele lycaon, Poaceae, V–VIII, 1G
Habitat: suché trávníky.

• Hyponephele lupina, Poaceae, V–VIII, 1G
Habitat: stepní a suché biotopy.

• Satyrus ferula, Poaceae, V–VIII, 1G
Habitat: suché kamenité svahy.

• Minois dryas, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: vlhčí louky.

• Arethusana arethusa, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: suché trávníky.

• Brintesia circe, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: lesostepi a suché lesní lemy.

• Chazara briseis, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: stepní a kamenité biotopy.

• Pseudochazara graeca, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: skalnaté horské svahy.

• Pseudochazara anthelea, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: suché kamenité svahy.

• Maniola jurtina, Poaceae, V–IX, 1G
Habitat: louky a travnatá stanoviště.

• Pyronia tithonus, Poaceae, VI–IX, 1G
Habitat: travnaté lemy a louky.

• Pyronia cecilia, Poaceae, V–VIII, 1G
Habitat: suché trávníky.

• Coenonympha pamphilus, Poaceae, IV–X, 2–3G
Habitat: široké spektrum travnatých biotopů.

• Coenonympha arcania, Poaceae, V–VIII, 1G
Habitat: lesní lemy a louky.

• Coenonympha glycerion, Poaceae, VI–VIII, 1G
Habitat: vlhčí louky.

• Pararge aegeria, Poaceae, II–XI, 3–4G
Habitat: lesy a jejich okraje.

• Lasiommata megera, Poaceae, III–X, 3G
Habitat: suché skalnaté a ruderální biotopy.

• Lasiommata maera, Poaceae, V–VIII, 1G
Habitat: skalnaté svahy a horské oblasti.

• Kirinia roxelana, Poaceae, V–VIII, 1G
Habitat: suché lesní okraje a křoviny.

• Kirinia climene, Poaceae, V–VIII, 1G
Habitat: lesní lemy a křovinaté svahy.

Závěr

Celkové pozorování od roku 1988 – 2025 prokázalo vysokou druhovou diverzitu motýlů v oblasti, kdy bylo zaznamenáno celkem 161 druhů. Druhové složení zahrnuje všechny čeledi denních motýlů Evropy, přičemž nejpočetněji jsou zastoupeny Nymphalidae (66 druhů) a Lycaenidae (39 druhů), Hesperiidae (24 druhů) a Pieridae (24 druhů), Papilionidae (7 druhů) a Riodinidae (1 druh). Tato skladba odpovídá pestré mozaice biotopů oblasti a potvrzuje význam území jako biologicky cenné lokality s vysokou diverzitou denních motýlů.